Školy pro venkov

Těmito slovy by se dalo charakterizovat období hodů, období mezi 10. a 13. listopadem. Bylo nás osm, pět chlapců – stárků, a tři dívky – stárky. Všichni ze stejného ročníku, všichni naplněni obrovskou touhou, očekáváním, ale neméně také jistou dávkou strachu. 

            Ve čtvrtek to začalo. Den, na který se každý těšil, posezení s kamarády a zpívání v Hospodě u Ševečků. Lidé pili, zpívali, bavili se. Začínali jsme kolem osmé večer. Ještě předtím jsme však navštívili pana starostu Práška, který nás s radostí v očích přivítal a dobře pohostil. Pak již nic nebránilo ,,zapalování“. Pan Ševečka hrál na harmoniku a celá hospoda se rozezněla mohutným zpěvem. Porozlévali jsme pár litrů slivovice, chlapi vypili pár piv a hody byly zdárně započaty. 

Pro máj se jelo v pátek ráno. Sraz byl domluven na půl jedenáctou, odjezd na jedenáct, aby se každý ještě po včerejším večeru mohl spravit a doladit náladu. Počkali jsme se a následně vyrazili s dvěma traktory. Jedním, který poveze máj, a druhým, za který byl zapřažený trajler s balíky slámy, sloužícími jako sedadla pro stárky a chlapi z dědiny, kteří nám s májem pomáhali. Mezi ně patřili naši příbuzní, kamarádi a stárci z předešlých ročníků. Na cestu se nás vydalo asi 40, výhradně muži.

Po příjezdu do lesa jsme vybírali strom – smrk – máj, který se stane na určité období pýchou naší vesnice. Vybrali jsme, byl to strom štíhlý, vysoký, téměř dokonalý. Pomáhal vybírat i pan Prachař, uznávaná autorita naší vesnice, který májů již našel mnoho. Pan Mlýnek, strýček dvou ze stárků, máj zřezal a pomocí rodiny Prachařových, lesníků a těžařů, jsme máj snadno dostali z lesa ven. O kousek dál jsme hledali a našli ještě ,,vršák“, společně se záporami. Nezapomněli jsme také na ,,smrčí“ k máju ani na otop k večernímu táboráku. Mohlo se vyrazit!

Pan Pomykal, pan Mlýnek i pan Prachař nastartovali své stroje a jeli jsme. U větráku, na kopci nad Kuželovem, jsme ještě zastavili za účelem předělání máje z lakatoše na silnější z traktorů a už nám nebránilo nic k téměř slavnostnímu vjezdu našeho zpívajícího konvoje do obce. Máj jsme uložili na kozy, ležící na krajnici silnice poblíž kulturáku, a vzhůru k vytoužené odměně – guláši. Ten nám navařila paní Kolaciová společně s našimi maminkami. Chlapi pojedli a tím jejich dnešní povinnosti ohledně máje a hodů skončily. Nám, stárkům, však jedna z hlavních povinností teprve začala. Naším posláním nyní bylo uhlídat máj až do rána, kdy se začal připravovat ke stavění. Obstáli jsme!

V sobotu ráno jsme se již po krušné noci začali scházet na kulturáku za již zmiňovaným účelem. Začalo se strouháním máje pomocí ,,porízků“, pokračovalo se upevněním vršáku na tělo máje a stárci z předešlých i budoucích ročníků se postarali o kopání jámy. Ani jedno není, jak se možná na pohled zdá, lehký úkol. Všechno jsme připravili hlavně za pomoci chlapů z obce, kteří neváhali a přišli nám pomoct. Naše stárky, společně se ,,zapůjčenými“ děvčaty, se kterými někteří z nás tancovali, se pustili do zdobení vršáku a nám chlapcům už zbývalo jen přinést ,,žajgrúty“ od starosty.

Po tomto namáhavém výkonu, během něhož jsme byli posilňováni horňáckým energeťákem – slivovicí, jsme měli takový hlad, že jsme šli opět na kulturák dát si výborný guláš spolu s vdolky, které pekla moje babička Kateřina Ďugová.

Den pokračoval večerní tradiční hodovou zábavou, kde byl každý vítán. Hrála skupina Kamasi, která opět zazářila. Během večera, kolem půlnoci, měli své sólo stárci a stárky. Po sólu každý ze stárků či stárek tancoval se svými rodiči, sourozenci, galánkami a galány, či kamarády a známými. Noc se vydařila a doufám, že každý byl spokojen.

Ráno, v neděli, nás šlo osm do kostela, samozřejmě v krojích, kde jsme také naše hody řádně oslavili a poděkovali za ně. Po obědě nás čekal již poslední větší úkol letošních hodů – obchůzka. Spolu s muzikou Pavla Zámečníka a Mirka Minkse jsme začali, vybaveni vínem a dobrou náladou, u Čambálů v dolním konci. Zde začala naše téměř šestihodinová pouť přes celou dědinu, při níž jsme zavdávali v každém domě hodového vína, zazpívali, zahráli, popili a také vybrali nějakou tu korunu. Během obchůzky byla asi každému z nás zima, a tak v nejednom domě nás přivítali nejen slivovicí, chlebíčky a různými zákusky, ale i čajem, který již ke konci přišel více vhod než cokoli jiného. Po ukončení obchůzky jsme se vydali opět na kulturák, směrem k řízkům a salátu. 

Tak končili naše čtyři dny plné radosti, zážitků, a únavy. Na ně si každý z nás rád vzpomene a bude se těšit, až i on jako rodič bude mít úlohu stejnou jako tento rok naši rodiče.

Pavel Ďuga

Fotogalerie: