26. 7. 2012
Expedice Orchidej 2012
Exkurze na Čertoryje s VIS Bílé Karpaty
Expedice Orchidej 2012
Letošní Expedice Orchidej byla velmi dobrodružná, což by člověk při botanické exkurzi asi nečekal. Stejně jako loni nás na této vycházce provázel lektor ze Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty (VIS Bílé Karpaty), kterého nám "zaplatil" projekt Školy pro venkov. Jmenoval se Vladimír Šácha a připravil pro nás trasu plnou orchidejového překvapení i těžkého překonávání strmého terénu, který Čertoryje nabízejí.
Ráno jsme vstávali velmi brzy. Ne, že by na nás vstavače (české označení čeledi orchidej) nepočkaly, ale proto, že jsme autobusem už před půl sedmou, kdy ještě většina z vás spí, odjížděli směrem na Lučinu. Ve Strážnici jsme přestupovali a tady se k nám přidal i náš průvodce a už v autobusu na Lučinu začal poznávat, kteří z nás jdou na procházku s nadšením a kteří se jí účastní víceméně nedobrovolně. Po 8. hodině jsme vystoupili u přehrady Lučina a vydali se přes Čertoryje po svých zpátky k domovu. Co bychom to ale byli za badatele, kdybychom tu cestu prošli přímo bez odboček ke vzácným rostlinám.
I když k první vzácné orchideji to nebylo vůbec daleko. Na svahu, kde se v létě opalují návštěvníci Lučiny, tam, kde by vstavače hledal jen málokdo, jsme našli první úlovek. Jednalo se o prstnatec pleťový. Protože orchideje vyrůstají jen na specifickém podkladu a v České republice už je takových oblastí jenom pár, patří k nejohroženějším a nejvzácnějším rostlinám, které u nás rostou. Je jasné, že jsme je netrhali, ale zato fotografií jsme si pořídili hned několik. To těmto krásným rostlinám nevadí, ještě se na vás budou při fotografování jakoby usmívat a naparovat svoje dlouhé stonky, abyste měli co nejlepší záběr.
Při první zastávce jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o Bílých Karpatech, ve kterých všichni žijeme. No, netrvalo dlouho a dostali jsme se k hranici Národní přírodní rezervace Čertoryje, která patří k nejbohatším květnatým loukám v celé střední Evropě. Hned za cedulí, která rezervaci značí, jsme našli další dva vzácné druhy vstavačů. Nejdříve to byl odkvetlý vemeník a o pár kroků dál jsme v plném květu zahlédli několik kousků vstavače vojenského, jednoho z nejhezčích vstavačů vůbec.
Potom už jsme se vydali na louky, které byly naším cílem. A tady na nás číhala první překážka – přebrodění Járkovce (potoka, který ústí do Lučiny). Tento nelehký úkol jsme elegantně (rozumějte bez pádu do vody) zvládli. Následovalo rozhodnutí, jestli riskneme krkolomnou cestu ke střevíčníku pantoflíčkovi. Protože nejsme z cukru a nerozpustíme se, vydali jsme se sice delší, zato obtížnější trasou, abychom ho našli. Jaké bylo nakonec naše zklamání, když jsme v trávě u stromu zahlédli střevíčník již odkvetlý. Na druhou stranu jsme ale byli rádi, že jsme si tuto cestu vybrali. Kousek nad ním měl náš průvodce možnost nám u velké mokřiny vysvětlit, od čeho získaly Čertoryje svůj název (lidé si dřív nedokázali vysvětlit, proč se čas od času v těchto místech sesune půda, a tak začali říkat, že to tam v noci „čert ryje“ a zkomolením tohoto označení jsme dospěli k dnešnímu názvu). Dali jsme si svačinku a pokračovali. Než se tak ale stalo, pár z nás si všimnulo, že svačíme poblíž zajímavé žluté květiny. Začali jsme se zajímat, co to tu roste, a zjistili jsme, že jde o kosatec různobarvý (další unikát, který nám pravidelně vyrůstá za humny).
Jeden z důvodů, proč je dobré si na poznávání květeny Čertoryjí s sebou vzít průvodce z VIS Bílé Karpaty je i to, že s nimi se člověk nemusí pohybovat pouze po vyznačených trasách, ale díky povolení, které má, je možné procházet loukami křížem krážem, pouze s tou podmínkou, že půjde o malou výpravu a všichni její členové se budou pohybovat tzv. husím pochodem, tedy pěkně jeden za druhým, aby zbytečně nic nepošlapali. Tímto typem pochodu jsme absolvovali zbytek naší cesty. Nejdříve to byl velmi strmý výstup na jeden z menších vrcholků Čertoryjí, kde jsme si oddechli při další aktivitě, a to při sestavování historie naší krajiny na obrázcích, které nám náš lektor rozdal. Sluníčko bylo stále výš nad obzorem, jeho paprsky začaly být neúprosné, a tak jsme jenom přivítali další přestávku na občerstvení ve stínu dubů u myslivecké chaty nad Kněždubem. Tady jsme ale také nelenili. Podebatovali jsme o hospodaření v krajině v minulosti, zahráli jsme si obří pexeso, a nebo například tichou hru, ve které dvojice kreslily stejné obrázky.
Po krátkém odpočinku nás čekala další etapa. Na ní jsme se seznámili s posledním vstavačem – rudohlávkem jehlancovým. Bohužel, zatím nekvetl. Ale i tak byl krásný. V okamžiku, kdy jsme prošli úzkým remízkem, se před námi otevřela fascinující krajina Čertoryjí. Sice jsme se v ní už nějakou tu hodinku pohybovali, ale to co jsme zahlédli teď se nedalo s ničím jiným srovnat. Okolo rozlehlé louky a v nich nepravidelně, působivě posazení velikáni - duby.
Ale nic naplat, museli jsme dál. A protože jsme se opět rozhodli pro cestu dobrodruhů, čekalo nás brodění číslo 2. Tentokrát to byla Radějovka, která nám stála v cestě. Tato pasáž cesty se už bez úhony neobešla. Naštěstí to ale odnesla jenom zablácená bota. Poslední stoupání, které nás čekalo, bylo vražedné – polední slunce, nedostatek vody, hlad, převýšení více než 70 m na necelém kilometru, vysoká tráva, husí pochod (zadní partie našich spolužáků a paní učitelek jsme znali nazpaměť), kilo bláta, které si každý nesl s sebou jako nechtěnou památku, k tomu se začaly ozývat hlasy „kdy už tam budeme?“,… No, myslím, že na tuto fázi naší výpravy raději všichni zapomeneme. Ale v okamžiku, kdy jsme uviděli vrcholek obráceného stromu, jsme si pomysleli, že jsme zachránění, že do Malé Vrbky to zvládneme, i kdybychom měli „válet sudy“. U obráceného stromu jsme si na chvilku oddechli, zopakovali jsme, co jsme se dnes dověděli nového a vydali se cestou z kopce k domovu.
